15/10/2017  se bude konat projekce filmu za přítomnosti Ivana Vojnára

Vojnárova prvotina se natolik vymyká konvenčním příběhům, že může budit dojem bezradné směsky či zadumaného naschválu. Po druhém zhlédnutí se však mé výtky zrelativizovaly: Napadlo mě, zda se tenhle záhadný a těžko uchopitelný film nepodobá spíš křivolakým texturám stromů, jejichž záběry se v něm obsedantně vracejí. Nejsou symboly v Cestě pustým lesem roztroušeny nepostřehnutelně jako významy v banalitě? Neznamená absence jediného výkladového klíče spíš fakt, že Vojnárova prvotina se jich snaží nabídnout celý svazek? Lidi pod příkrovem sněhu lze přirovnat k zasutým vzpomínkám: Vojnár se pokouší o jejich vyhrabávání, jako kdyby třídil dávno zapomenuté fotografie. V tomto leporelu hraje důležitou roli voda v různých podobách i skupenstvích: černobílé kompozice se „vylupují“ z mlžných oparů, vyprávěním protéká řeka, přinášející očistné chvilky štěstí. V „katakombách“ zaváté samoty jakoby se zastavil čas: celý Vojnárův film lze vnímat jako zprávu o plynutí času v jedné zapadlé enklávě, klíněné mezi mlhavou minulost a nejistou budoucnost. LITERÁRNÍ NOVINY, 22. 10. 1997, Jan Foll