Kinetopsie
Mladý pár bydlí naproti zrušenému Discolandu Sylvie. Objektu, který proslul v raných 90. letech jako místo setkávání tehdejší podnikatelské, kulturní a politické smetánky s kriminálním podsvětím. Objektu personifikovanému jeho spolumajitelem, mýty opředeným Ivanem Jonákem. Anna s Kryštofem jsou však příliš mladí na to, aby si tuto dobu pamatovali. Náhodný nález staré šilinkové bankovky probudí jejich zájem o budovu diskotéky. Několikrát vniknou do opuštěného objektu, kde nalézají relikty z raných let 90. Odhalují historii, která je vede k úvahám nad dnešní českou realitou ovlivněnou děním během socioekonomické transformace. Jednou tajemné místo navštíví v noci a ke svému překvapení zde nalézají komunitu tančících padesátníků „bojujících proti komunistům“. Tak, jak si to Ivan Jonák přál…
—————————————-
Pojem kinetopsie označuje poruchu vnímání, při níž se člověku zdá, že se hýbou ve skutečnosti nehybné objekty. Název tak představuje určitou metaforu společenské situace, v níž se nacházíme: Revoluce proběhla před více než třemi dekádami, a zatímco nepřehledná současnost přináší stále nové problémy, veřejná diskuze se mnohdy stále točí kolem honu na „strašidlo komunismu“ – univerzální abstrahované zlo, které dodnes za všechno může a neustále nám hrozí svým návratem. Právě v jeho stínu je pak snazší nevidět reálné výzvy přítomnosti i kritické momenty politické transformace, která určila ekonomické i kulturní podmínky, v nichž žijeme.
Projekt si tedy s nadsázkou bere „devadesátkovou“ ikonu podnikatele a gangstera Ivana Jonáka, v níž se dobře ukazuje často přehlížená (personální) kontinuita (před)revolučního a porevolučního dění. K tématu však přistupuje zábavnou až thrillerovou formou. Pro mladé protagonisty, kteří se již narodili do svobodného státu a řeší docela jiné problémy, se Jonákův příběh stává doslova detektivním případem k rozpletení. Jejich závěrečný nadreálný střet s někdejší revoluční generací, která v útrobách chátrajícího Discolandu stále „bojuje proti komunistům“ tak představuje symbolickou konfrontaci s izolovaným pohledem na svět, který je zjevně absurdní – a přesto ho musíme pořád znovu překonávat.
Neschopnost namířit kritickou pozornost produktivním směrem a odhalit skutečné viníky mnoha problémů se přitom zdaleka netýká jen České republiky, ale i řady dalších postsocialistických zemí, v nichž se jejich vlastní „Jonákové“ pod pláštíkem revoluce dokázali obohatit na úkor ostatních a často si dokonce najít pohodlná místa v novém systému. Potřeba přehodnotit idealisticky černobílou perspektivu (po)revolučních dějin tak sahá daleko za hranice Discolandu a bez jejího naplnění se stěží posuneme v řešení aktuálních otázek.
Text Noemi Purkrábková
REŽIE Tomáš Svoboda
SCÉNÁŘ Tomáš Svoboda
KAMERA Michal Černý
STŘIH Jaromír Pesr
ZVUK Sara Pinheiro
HUDBA Jaroslav Šlauf
PRODUCENT Jordi Niubó
KOSTÝMY Josefína Bakošová
i/o post výroba, grading, online, VFX, DCP mastering
HRAJÍ Samuel Toman, Marie-Luiza Purkrábková, Pavel Lagner
výrobu podpořil Státní fond kinematografie
…